Ano či ne?
Pokud budeme vnímat Lásku jako statickou veličinu, která stojí sama o sobě, tak ano Láska nestačí.Takže za mě Láska stačí a teď pár slov k zamyšlení. Prozkoumejte si svá přesvědčení a postoje pro které se přikláníte k jednomu či druhému výroku. Láska stačí či nestačí?
Za mě je Láska základem pro vztah a to jakýkoliv, protože je motorem k vykročení k tomu něco měnit. Láska nás vrací k sobě samým i k sobě navzájem ve chvílích, kdy je to těžké. Protože Láska spojuje. Neodděluje. To je její podstata, takže já říkám ano Láska stačí.
Ale Láska bez akce není Láskou (z podstaty že není statická), ale výmluvou či omluvou na to zůstat tam, kde jsem. Neprobádat svá omezení, pro která jsem uvízl/a v bodě, kdy mi stačí ztotožnění se s výrokem Láska nestačí a hotovo. V domnění, že mi to přinese klid.
Láska nám dává sílu a odvahu měnit náš úhel pohledu na věc či osobu. Mění naše nastavení, se kterým jsme se ztotožnili na základě minulé zkušenosti, ale která je nám teď překážkou.
ČČasto ale zaměňujeme bezpodmínečnou Lásku za to, nechat si líbit vše za všech okolností. Neozvat se, když mi něco nevyhovuje, nic neříct a v koutku duše trpět. Protože přeci já bezpodmínečně miluji, tak musím druhého brát takového jaký je. Ale co když je to trochu jinak.
Nastavování hranic je nedílnou součástí každého vztahu ať už partnerského, přátelského či pracovního. Právě správně nastavené hranice jsou zapotřebí k udržení bezpodmínečné Lásky a zároveň neztracení sebe sama. Protože hranice určují Lásku bez podmínek k sobě samému. Pokud tedy ve vztahu jeden nastavuje hranice (jako informaci, kam může, nebo kam už nemůže-kam ho já pustím) a druhý nastavení hranic vnímá jako ohrožení, tvrdost, neempatii, nelásku či dokonce jako disrespekt, tak je to především informace pro něho samotného, kde on sám sebe a druhé nerespektuje, kde je on sám tvrdý k sobě a k druhým, kde on sám není citlivý jak k sobě, tak k druhým, kde sebe staví do podmínek, za kterých je hoden být milován a koho podmínkuje v tom, že až když něco bude pomyslně splněno, tak teprve tehdy bude hoden mé Lásky.
V nedávné terapii se ukázalo, že až když něco vykonám tak mohu být milován a přijímán. Silné přesvědčení, co říkáte? V tomto případě člověk ale většinou nezná limit toho, kolik toho musí udělat, aby byl milován. Nemá nastavené svoje vlastní hranice, a to pak vede k vyčerpání, a hlavně k nenaplnění očekávání, z toho plynoucí frustraci, protože pohon ke konání stojí na špatných základech. V podmínce.
Odkud se to bere je na jiný článek, ale všichni víme kde. V naší první vztahové rovnici a ta je s rodiči. Odtud čerpáme vše, co jsme si osvojili a co vnímáme jako to jediné správné. Kdy Láska od těch nejbližších byla často podmíněna něčím.
Vnější svět nám pak nastaví zrcadlo, abychom viděli, přes jaký filtr koukáme ven. Na základě, čeho si vytváříme svět, ve kterém žijeme. To, co vidíme venku je odraz našeho vnitřní nastavení a naše pocity se pak projeví ve vnějším světě v podobě pocitu disrespektu od druhých, v pocitu že nejsem milován a přijímán se vším co ke mně patří, či co jsem vykonal či nevykonal, udělal nebo neudělal a tzn. že ostatní jsou ti co nejsou vděční a jsou dokonce špatní, vždyť jsem se tak snažil/a a nedopadlo to podle mých představ.
Tím se ale stavím do role oběti, a z tohoto místa nejsem schopen/a vykročit ke změně.
Takže ano Láska stačí. Je jen potřeba pochopit co se v nás děje, pro jaká přesvědčení nejsme schopni vykročit ke změně a proč v sobě nosíme přesvědčení typu, že Láska nestačí.
Co nám brání vstoupit do komunikace o tom co nás tíží, proč nejsme schopni upřímné omluvy a nápravy, pro jaké obranné mechanismy nejsme schopni naslouchat a možná i uznat pocity druhého?
Zdá se to možná jako protimluv, ale myslím, že ten, kdo to bude číst porozumí, protože bude otevřen Lásce i v případě, že na tato slova bude reagovat odporem. Protože odpor je pro nás signálem, že něco odmítáme. Ale to je první reakce a s největší pravděpodobností vychází z místa obrany. Z potřeby ochrany, takže jedeme na autopilota a jednáme z naučeného místa, kde bylo potřeba se bránit (minulý čas), ale kde nás v tuto chvíli (přítomný čas) nic neohrožuje. Odpor pro nás tedy může být znamením, že jsme v zajetí nějakého obranného mechanismu a odpor, odstrčení je jediný naučený způsob, který znám, abych se ochránil. Ale co doopravdy chráním? Vím to, nebo jen reaguju?
Bráním se k sobě pustit nový úhel pohledu, jinou „pravdu“, protože kdybych to udělal rozpadl by se mi můj dosavadní pohled na sebe i svět na kterém stál celý můj život?
Jednu takovou demolici už jsem zažila a dnes vím, že kdyby k ní nedošlo, rozhodně bych teď nepsala tato slova. Je potřeba neustále zpochybňovat své pravdy a nastavení a být otevřen novému pohledu na sebe i na svět i přesto že to mnohdy dost bolí. Pokud nebudeme otevření novému poznání, novým pravdám, nebudeme růst a zkostnatíme na místě. Staneme se statickými, bez života. Takže mrtvými zaživa.
Takže s Láskou k sobě, k sobě pusťme Lásku, ať v nás rozmíchá oheň pro změny, které potřebujeme.
Co si o tom myslíte vy?
Láska stačí či nestačí?
A pokud tápete ve svém nitru a vnímáte, že svět je nepřátelské místo a je potřeba se chránit, tak si přijďte popovídat a pár těch přesvědčení přepsat. Stojí to za to!
Vy za to stojíte!!!
Více o přepisu těchto přesvědčení najdete ZDE
Po napsání tohoto článku, nebo přesněji řečeno po hození svých myšlenek na papír, abych si lépe zvědomila to, jak to cítím já, mě zaujal rozhovor, který přikládám. Takže pokud chcete pochopit o co ve vztahu jde, jaké fáze vztah potkává, tak doporučuji si poslechnout párového terapeuta Jana Vojtka.
https://www.youtube.com/watch?v=zd_FoYt1WAY
Mnoho lidí potřebuje fundovaného odborníka k tomu, aby k sobě něco pustili. Ale zmíním pro uvědomění to, že největším odborníkem jsme sami sobě. Vědět ale něco o tématu, je za mě vždy dobrým vodítkem, abychom k sobě byli upřímní a s tím pak byli schopni nakládat v zájmu všech, pokud nám na tom záleží. Což je svobodná volba každého z nás.
S Láskou A.I.@
