ŽIVOT jako DUHA

Co vás napadne, když se řekne slovo DUHA? Co si vybavíte? Já se vrátím do dětství. Bezstarostné chvíle, kdy běháme venku za jakéhokoliv počasí. Když je čistá obloha a slunce má tak možnost ukázat svoji velikost a vytvářet nám příjemné podmínky pro naše skotačení. Stejně tak i v dešti, pokud je voda, která padá z nebe osvěžující a vzduch teplý. A co se stane, když se tyto dva zdánlivě protichůdné projevy přírody propojí? Vznikne DUHA. A my se ptáme? Jak to, že se na obloze vytvořil tak krásný úkaz, když nebe zaplňují temné mraky a sem tam z nich vykoukne sluníčko? Propojením temnoty a světla vznikne barevná nádhera, která snad každému vykouzlí úsměv na tváři. Nebo ne?

A stejně tak, jako jsem popsala vznik duhy na obloze, vzniká DUHA ŽIVOTA. Temná stránka nás samých se mísí s tou světlou a pokud dokážeme propojit a vyvážit tyto dvě polohy v nás, vznikne barevný, rozmanitý život, kdy neutíkáme od temnoty ke světlu, ale užíváme si i těch mráčků, protože bez nich bychom tu duhu nikdy neviděli. Bez jednoho ani bez druhého by duha nevznikla. Ani na obloze, ani v životě. Přijetím nepostradatelného, toho, co na sobě nemáme rádi, dáme prostor k propojení temného v nás se světlem. Navzájem si nepřekážejí, respektují jeden druhého a dle potřeby si ustupují, jako vlna, která před sebou valí spoustu vody plné energii, aby pak mohla ustoupit a ukázat to, co nebylo dosud možné uvidět. A tak stále dokola, jako koloběh života, jako život a smrt, jako střídání dne a noci, jako střídání smíchu a smutku, nádechu a výdechu. Prostě jedno bez druhého by neexistovalo.