Reference

Zlato, teď jsem četla, co jsi sdílela na fb, ten rozhovor na YouTube  a musím ti to hnedka napsat. 

Díky tomu všemu, co jsi mi předala jsem se na porod, a i to těhotenství dívala úplně jinak, a věděla ze to chci všechno jinak. Porod jsme měli krásný, přirozený (samozřejmě že to nebyla příjemná bolest) ale věděla jsem, že na konci přijde radost a úleva. Nebyl vůbec nijak a nikým tlačený dopředu, porodní asistentka nám nechala naprosto vše v naší režii, a vždy jen poradila co by mohlo být třeba lepší. Využili jsme teplé vany, napářky, a Chris byl cely porod se mnou. Cele to bylo bez léků, a jsem na sebe tak hrda, že jsem tomu děťátku tohle všechno dopřála, že maminka to zvládla bez oblibujících léků a byla jsem v ten moment teď a tady. Hned co jsem porodila tak jsem ji dostala na sebe. Probíhal 2h bon ding a všechno jako váženi atd jsme měli úplně odsunuté. Mala si hned našla cestu k prsu a přisála se. Jen teda zkušenost na šestinedělí mě udivila, ale vše jsem dělala podle pocitu. Malou jsme samozřejmě museli dat do “pojízdné postýlky” abychom se dostali na pokoj. A to byl jediný čas, kdy nebyla u mě v posteli. Hned jsem ji vyndala a celou dobu jsem ji nechala u sebe spát. Věděla jsem, že je to to nejlepší, co můžu udělat (laktace, a i pro moji kontrolu male). A vše nám šlo, jasně že plakala a jasně že nám vše nejde. Ale vím že nám to jde o něco lépe protože je furt u mě. Většinu casu dne je u mě v nosítku, když spinká, takže cítí maminku, a to je dle mě to nejlepší co může být. A doufám že díky tomu bude Laila spokojena, a nebude mít tolik trápení jako naše a předešle generace. Kdy se miminka nechávala vyřvat. Já hned na začátku řekla, radši budu mít malou furt u sebe a kontaktní ale spokojenou, než ji nechat vyrvat a způsobit ji trauma že mama nepřijde. A vím že když pláče třeba kvůli bříšku, tak pláče alespoň u mě v náručí a cítí že jsem v tu chvíli s ní, a prožíváme to spolu. 

Je to dlouhá zprava, ale za tímhle mým přístupem stojíš hlavně ty, a díky tobě a přednáškám jsem pochopila moc věci. ❤️“

Andrejku jsem poznala v květnu 2022. V tu dobu jsem řešila bolestivou menstruaci, a tak mě seznámila se zelenými potravinami – ječmenem a chlorellou. Nabídla mi také pomocnou ruku ve formě terapií, resp. PSYCH-K a metamorfní techniky. Zelenáčky jsem brala velmi sporadicky.

V říjnu 2022 jsem sebrala odvahu a začala k Andrejce chodit na terapie. Co mě velmi tížilo byl vztah otce – dcery, který jsme řešili. Ale jak to, tak bývá, ukázalo se mnohem více věcí, které mě trápily. Přirovnala bych to k cibuli a jejím slupování – jeden problém, jednu slupku sloupnete. Z vlastní zkušenosti vylézají na povrch další a další problémy, které jsou v hloubi duše tak silně zakořeněny, že ovlivňují celý náš život, přístup k němu, to, jak žijeme a s kým žijeme, proč se chováme, tak jak se chováme apod.

Terapie mou vlastní chybou nebyly pravidelné. Od okolí jsem slýchávala, že na mě vidí změny, ale že navštěvovat Andrejku nepotřebuji. Kdo vám může říci, co potřebujete a co ne? Nikdo. I přesto, že jsem měla pocit, že vylézám z „ulity“, jsem si přivlastnila názor, že na žádné terapie chodit nemusím, že vše zvládnu vyřešit sama.

V listopadu 2023 jsem otěhotněla. Tenkrát mi Andrejka nabídla opět pomocnou ruku. Vím, že mi chtěla pomoci naladit se na miminko, těhotenství, mateřskou intuici, mateřství jako takové a porod. A já odmítla… ale neodmítla jsem ji, ale SEBE. Já přeci žádnou pomoc nepotřebuji, ale potřebovala jsem. Následně nastalo pár zlomových momentů.

První rána přišla v roce 2024 během porodu, který musel skončit akutním císařským řezem. Syn podle porodníků byl na mě moc velký a přirozenou cestou bych ho neporodila. První selhání.

Druhá rána přišla s kojením. Přála jsem si syna kojit, jak jen to půjde. Už po porodu mi sestry říkaly, že nemám bradavky na to, abych kojila a dostala jsem kojící klobouček. Domů jsem odcházela s bolavými bradavkami. Následně jsem dostala oboustranný zánět prsů, vysoké horečky, o bradavkách ani nepíši. I přes pomoc laktační poradkyně jsem kojila pouhé 3 týdny.

Po šestinedělí jsme se synem navštívili Andrejku, protože můj syn moc nespal a plakal. Potvrdilo se, jak je PSYCH-K mocné. Syn přestal plakat a od té doby spí celou noc.

Pak začala nová kapitola. Pár měsíců po porodu se objevily poporodní deprese. Skončila jsem u psychiatra na antidepresivech, který mi každou návštěvu dával nové diagnózy. Poradil mi, abych co nejdříve ukončila laktaci. I přesto, že jsem nekojila, mléko jsem ještě trošku měla. V lednu 2025 ukončuji laktaci. Protože mi antidepresiva nezabírali, navyšuji dle návodu mého psychiatra a následně doma kolabuji a volám rodině, že umírám, ať mi zavolají záchranku, protože zemřít nechci. V ten moment jsem pochopila pár důležitých bodů: 1. tudy cesta k uzdravení nevede a za 2. že zemřít nechci. Sezení s psychiatrem ukončuji a domluvám termín s Andrejkou. Byla jsem jak tělo bez duše, na úplném dnu. Začala jsem na terapie chodit pravidelně, co 14 dní. Beru to také jako čas na sebe, dávám sebe na první místo. Cítím teď velké pokroky. Ani ne za 2 měsíce jsme uvolnily tolik témat, která jsem držela. Cesta k sebepoznání určitě nekončí…

K terapii jsem přidala jarní očistnou výzvu. Především konzumuji pravidelně každý den zelené potraviny. Po jednom dni jsem dostala menstruaci, kterou mám od porodu nepravidelnou a po sedmi dnech se mi spustila laktace (syna nekojím osm měsíců).

A tak bych vám chtěla říci, že zázraky se dějí, když jim jdete naproti… a stojí za to!

S velkou vděčností děkuji za Andrejku, za její péči, trpělivost a podporu.

Klid v duši, se kterým od ní odcházím, bych přála každému.“

Metamorfní technika a já…

Touto technikou vše začalo.

Již třetím rokem využívám úžasnou metamorfní techniku s kombinací techniky Psych – K, obě techniky mi během tak krátké doby doslova změnily život.

Neměla jsem žádnou energii a už vůbec chuť k životu. Všechny situace, které mi do života přicházely mě vyčerpávaly, neuměla jsem je řešit a jen jsem vždy cítila, jak mi energie postupně ubývá.

Během svých 40 let jsem se cítila nešťastná a stále jsem hledala smysl života. Vše na chvíli pominulo, když se mi narodila má první dcera, poté druhý syn a když jsem se potřetí opravdově zamilovala. V těchto chvílích jsem se cítila radostně a šťastně. Ale netrvalo to dlouho, vždy mě opět dohnaly mé úzkosti, deprese. Nikdo mi nedokázal pomoc, spíše jsem se setkávala s nepochopením. Čím dál více jsem upadala do depresí, při výchově dětí u mě vylézaly na světlo nevysvětlitelné záchvaty vzteku. Poté jsem vždy cítila pocit viny, který se neustále prohluboval. Vše se pochopitelně odráželo i na fyzické úrovni. Jako malá jsem často mívala angíny, zápal plic, v 10 letech zánět ledvin a střevní problémy jako je zácpa, průjem, časté přejídání, přešlo to až do dospělého věku. Postupně z toho vznikla potravinová alergie, přidala se nauzea, urologické potíže. Vlastně se ze mě stal hypochondr. U lékaře mi nikdy nic nezjistili.

Přitom jsem mívala pocit, že ve skutečnosti jsem někdo jiný, ale nedokázala jsem se k sobě dostat. Měla jsem pocit, že neustále narážím na velmi silnou skálu, kterou nedokážu prorazit. Často jsem si ztěžovala jak na zdravotní potíže, tak i na to, co se mi pořád děje, nedokázala jsem pochopit co dělám špatně, proč pořád na něco narážím, proč se tak chovám. A už vůbec vnímat své emoce, to mi v té době, vůbec nic neříkalo. Postrádala jsem empatii, vcítit se do druhého nebo vůbec vnímat druhého. V dospělosti mi to sdělila i má dcera, že jsem tvrdá více méně robotická. Přitom všem, mi mé okolí neustále zrcadlilo, na co je potřeba se zaměřit, co je potřeba změnit. Ale já to neviděla, neslyšela. Ani jsem nemohla, protože jsem své trauma měla potlačené hodně hluboko. A přitom jsem se mylně domnívala, že ho mám dávno vyřešené, nebylo to tak. Stále jsem tzv. bojovala o přežití. Vše jsem si brala osobně a často jsem mívala pocit, že na tomto světě nemám své místo. Všem jsem se snažila pomáhat, naslouchat a mít pochopení a stále mi bylo divné, že to samé nenacházím u svých nejbližších, kterým jsem se svěřovala. Nikde jsem se necítila bezpečně, a to ani ve vlastní rodině. U nás nebylo zvykem projevovat emoce, bavit se, jak se kdo cítíme. Neznala jsem to. Pokud jsem se neusmívala nebo měla mrzutou náladu, z druhé strany bylo jen nepochopení, co se mnou zase děje, proč se tak chovám.

Nejprve mi to začala ukazovat má prvorozená dcera, která je od malička velice citlivá. Avšak tady jsem se stále nechytala a její potřeby jsem neuměla uspokojit, nechápala jsem, co se to děje. Při narození syna začalo u mě doslova peklo. Jeho osobnost mi dávala zabrat již od malinka. Vůbec jsem to nezvládala a cítila se čím dál více nešťastná, chyběla mi radost ze života. Prostě začarovaný kruh.  I přesto, že z pohledu ostatních jsem měla vše. Úžasného manžela, dvě skvělé děti, úžasnou rodinu. Dnes již dokážu pochopit proč se člověk rozhodne vzít si život. Měla jsem k tomuto kroku blízko, ale nikdy natolik, že bych se o to pokusila.

Jednoho dne jsem už toho měla dost a rozhodla se s tím něco dělat, chtěla jsem cítit radost ze života místo utrpení. Cesta k tomu byla opravdu velice dlouhá. Již jsem už nechtěla nikoho obtěžovat svým trápením, stejně mi neuměli pomoc ani mě pochopit. Navíc jsem toužila vše zvládnout sama, tak se stalo, že mě to svedlo na opačnou stranu. Dostala jsem se k paní, která se zabývala nejen masážemi, ale i andělskými terapiemi. I přesto, že od počátku, mě, co si varovalo, že k ní chodit nemám, neuposlechla jsem dané varování. Více jsem věřila mé kamarádce, která ji navštěvovala cca 2 roky, že jí velice pomáhá. Po třičtvrtě roce, kdy jsem si sáhla opravdu na dno, málem přišla o svou rodinu, možná i o majetek, kdo ví. Cítila jsem se tak mizerně, že jsem se začala modlit k Bohu a žádala o pomoc. Kde je ta slíbená radost, štěstí? Otevřela se mi cesta vysvobození z daného pekla. Trvalo mi cca 4 roky, než jsem se dostala do psychické pohody, tedy tím myslím, než jsem se dostala z daného traumatu.  Avšak pátým rokem se opět začaly objevovat deprese, nezvladatelný vztek. Úzkosti vylézaly navenek při různých partnerských neshodách, při výchově dětí, či z nepochopení druhých. Situace se opakovala. Našla jsem sílu v sobě a při těchto úzkostech jsem začala chodit do přírody, poměrně často. Dokázala jsem i odpustit svému otčímovi. Ten mě strašil nejen ve snech, ale už i ve dne. Viděla jsem ho všude, až mi došlo, že mu toužím odpustit. Cítila jsem se o trochu lépe, ale stále jsem sobě nerozuměla. Ve snech se mi ukazovalo, že žiji jen na 20% a to i přesto, že jsem konečně našla spojení sama se sebou. Což byl teprve začátek mého uzdravování. Má cesta mě intuitivně přivedla k metamorfní technice. Po přednášce metamorfní techniky, mi trvalo celý jeden rok, než jsem se vydala touto cestou. Bála jsem se, byla jsem nedůvěřivá k těmto praktikám, nechtěla jsem se opět spálit.

Dnes děkuji z celého srdce a cítím velkou vděčnost, že tyto jednoduché metody existují. Během velmi krátké doby cca půl roku se mi doslova začal měnit život k lepšímu. Začala jsem cítit příval energie a více chuti do života. Díky metamorfice jsem se dostala více sama k sobě. Pochopila jsem, že to jak se cítím, tak za to nemůže někdo druhý, ale že vše je přímo ve mně a je velmi důležité začít právě u sebe. Ostatní jsou pouze naše zrcadla. A díky této metodě jsem mohla začít zpracovávat vlastní obsahy (traumata), která se uvnitř mě schovávaly, stále si žily vlastním životem, aniž bych to tušila.

Přirovnala bych to k velkému generálnímu úklidu, který provádím uvnitř sebe. A k tomu mi pomohla druhá technika, která se nazývá Psych – K. Již první obsah jsem začala zpracovávat po 3 měsících intenzivního navštěvování metamorfní techniky. Největší skok nastal cca po půl roce intenzivního týdenního docházení. Měla jsem pocit, jako by ze mě spadl obrovský balvan, který mě celé roky neúprosně tížil. Pocítila jsem vnitřní svobodu, začala jsem se radovat z maličkostí. Další velké překvapení pro mě bylo uvědomování si vlastních emocí a pocitů, připadala jsem si jako malé dítě, které dostalo vysněnou hračku.

Poslední rok se intenzivně věnuji už právě pouze metodě Psych – K. Díky ní, se mi naprosto změnil pohled na život. Jednoduše řečeno vše, co jsem se do 43 let naučila, se rozpadlo během pár měsíců jako domeček z karet. Přibližně od září 2022 se učím v novém nastavení znova chodit, dělám velmi pomalé jednotlivé krůčky, někdy jsou to i skoky, jako u malého dítěte, které se začíná nejprve plazit, poté lézt po čtyřech, pak chodit, mluvit, poznávat nové věci. Tak takto si nyní připadám já. Tím chci jen sdělit, že k takové proměně by u mě nedošlo, kdybych nevyužívala obě techniky. Psych – K mi umožňuje se stále více a více nořit se do větší hloubky mého já. Díky ní začínám poznávat kdo skutečně jsem Já.

Problémy z mého života nezmizely, ale již se k nim učím stavět úplně jinak, hledám řešení a z maličkostí se už nestresuji. Neberu překážky jako konec světa, ale naopak se na ně začínám těšit, protože uvnitř vím, že mě to vždy posílí. Samozřejmě to není jednoduché, je to velice náročné, ale přesto mě to začíná bavit a naplňovat. U náročnějších situací se učím zpracovávat a zvědomovat své emoce, odpouštět sobě i druhým, nehodnotit. Neříkám, že jsem úplně dokonalá, vůbec ne, ale to je to, co jsem si konečně dovolila, nebýt ve všem perfektní. Důležitá je trpělivost a jít krůček po krůčku, být k sobě laskavá a milující. Je to celoživotní proces.

Jak už zmiňuji viz výše, začínám třetí rok a cítím vysněnou vnitřní radost, svobodu, lásku, stabilitu. Již cítím pevný bod v sobě, o který se můžu opřít. Což je prostě neskutečný zážitek, když víte, že nemusíte hledat oporu jen u druhých, ale že tím pevným bodem jste právě vy sami. Učím se soucitu jak k sobě, tak i k druhým. Můj život konečně dostal smysl a už vím, že i já tu mám své místo a že je tu místo úplně pro všechny.

Za vše vděčím oběma technikám, protože jsou vzájemně propojené. A moc děkuji Andrejce, která o mě pečuje s láskou a opravdu velikánským pochopením, které jsem v minulosti nikdy nezažila.

A hlavně velké díky patří i mně, že jsem si to dovolila a dokázala požádat o pomoc.

Andy M.

Ahoj Ájí, musím říct, že se do mě po příchodu domů dala taková únava, ze jsem totálně odpadla a po strašně dlouhý době spala až do rána. Věřím, že to, co spolu děláme má smysl… Děkuju
Ano i já vidím smysl a velký.
Krásná zpětná vazba po práci PSYCH- K.
Děkuju

Dovětek ode mě.

Po uvolnění vnitřních dlouho uspaných témat a s nimi neprožitých či potlačených emoci může dojit k mnoha projevům. Únava i celkové oslabení včetně neklidného spánku, či větší emoční citlivost.
V tomto případě se to propsalo pozitivně.

A.I@

Moje zkušenost s Psych-K. Mám za sebou během necelých 3 měsíců 8 on-line “ setkání “ s Andrejkou.

Andrejku jsem potkala osobně na dechových technikách v Mostě. Její osobnost mi natolik nadchla, že i přesto, že vzdálenost mezi námi je cca 250 km, jsem si řekla, že zkusím Psych – K. Z počátku jsem k této technice a on- linu byla skeptická, ale sama pro sebe jsem si řekla proč ne? Vyzkoušela jsem už tolik možností jak otěhotnět ale nic “ nezabíralo “. Říkala jsem si, jak můžeme pracovat on-line? Vždyť je to nereálné. A hned po prvním setkání jsem pochopila, že vše jde jako kdyby jste spolu byli v jedné místnosti. Byla jsem z toho nadšená. Postupem času jsem se začala uklidňovat, pochopila jsem souvislosti, které pro mě předtím byli nepochopitelné. Cítím vnitřní klid a uvolněnost. Nemám “ strach” z autorit, z lékařů a poprvé v životě jsem měla normální tlak při návštěvě lékaře. A to jen díky této úžasné technice, kterou Život jako duha nabízí. Máme před sebou ještě kus práce. Ale hodně pozitivního je za námi. Jsem šťastná, že jsem do toho šla a přeji všem, kteří přemýšlí stejně jako já jestli do toho jít nebo ne. Seberte odvahu a jděte do toho. Není čas, ztrácet čas. Vše jde i na dálku.

Eva B. 

Děkuji Vám za včerejší sezení. Dnes se cítím šťastná, spokojená, po ohromně dlouhé době cítím v těle tzv“motýly“. Je to úžasný pocit, moc se mi ulevilo.

Včera večer jsem k sobě zvala malou Romanku, přišla hned, seděla jako miminko zavřená v dětské postýlce. V pusince měla dudlík a měla ohromně smutný výraz, až jakoby nabírala na pláč. Ta její očka na mně smutně koukala. Vzala jsem jí do náruče a tiskla k sobě. Romanka se ke mně stále teď vrací, ale ten pohled jí zůstává.

Myslím, že to bude asi další téma.

Romana T.

Se minář dechových technik byl super. Cítím se dobře, mám dobrý pocit, spadla ze mně velká tíha, odplavila se únava. V průběhu víkendu to ještě dobíhalo, cítím se šťastná a spokojená.
Pro mě byl problém ležet na zemi bez podložky. Z toho je mi zle od žaludku a motá se mi hlava. Mám ten úřednický hrb a velmi staré deformace páteře, kvůli kterým nesmím ani absolvovat trakce. Ztrácím potom vidění. Myslela jsem si, že to zvládnu, že to bude dobré. Nakonec, když si mi podložila hlavu, tak už to dobré bylo. Bylo to právě to, že jsem si neuměla dříve říci, přesně jak si říkala, nechtěla jsem obtěžovat, teď už vím že je to špatně, příště už to neudělám.
Seminář se mi moc líbil, pokud bys ho opakovala, určitě zase přijdu. V pátek jsem spíše pozorovala, co se děje, naslouchala a čekala, co dál přijde. Tím jsem se tolik neuvolnila. Dnes už vím, co to je, co děláme, co mohu čekat a příště si to určitě naplno vychutnám.
Tím, jak jsem se snažil plně naslouchat, aby mi něco neuteklo, tak jsem si nenapsala ani jednu poznámku, což mi teď mrzí. Některá dechová cvičení znám, dělaly jsme je spolu před metamorfikou. Něco jsem si zapamatovala. Jen si pořádně nepamatuji ta cvičení – nádech, zádrž, výdech, zádrž. Zapamatoval jsem si jen to 1,1,1,1. Dál už přesně nevím, a hlavně jsem si neudělala poznámku, co ta cvičení ovlivňují. Nemohla bys mi, prosím, napsat, jak to bylo dál,jen vím, že se mi to líbilo a zvládala jsem to.
To, co jsem si pamatovala, jsem během soboty a neděle vyzkoušela. Prokrvila jsem si mozek a prodýchala celé tělo.

Díky moc za hezký seminář. Už se těším na další.

Romana T.