Rozpoznání vlivu svého traumatu na náš život je prvním krokem, ale zdaleka ne posledním.
Pokud zůstaneme v této fázi, jsme stále obětí svého nefunkčního nastavení.
Až ve chvíli, kdy převezmeme zodpovědnost za to, co svým chováním způsobujeme sobě i druhým a není nám to jedno, tak teprve v tomto okamžiku jsme připraveni něco změnit, protože jsme ochotni pro to něco udělat.
Tím se stáváme tvůrcem změny.
Nově vytvořené strategie, vzorce chování, které jsme si osvojili následkem bolestivé událostí je třeba přepsat. Potlačené emoce, které uvízly v různých částech těla je potřeba uvolnit a další fází je následná integrace těchto změn spojená s aktivními kroky v realitě. Opakovaným aktivním přístupem dochází k ukotvování nového nastavení a tím se postupně stává naší přirozenou součástí.
Návratem k sobě, tedy obnova spojení se sebou samým, sebou přirozeně nese odpojení se od starého. Což se projeví i reálně ve světě venku. Nově osvojené kompetence, nastavování si zdravých hranic, vymezování se, schopnosti sdělování toho, co nás zraňuje, co se nám nelíbí, nebo čisté sdělení nesouhlasu a slova NE bez následného pocitu viny a nepřebírání odpovědnosti za pocity druhých, sebou přináší i změny ve skladbě lidí kolem nás.
Jde o filtr toho, co tvořilo náš okolní svět. Svět který byl vystavěn na základě klamné představy o sobě a tím držení se ve vztazích, situacích, které nebyli funkční.
Vše se děje přirozeně, protože pokud začneme vibrovat na jiných frekvencích, tak lidé kolem nás s námi přestanou rezonovat. Tedy ti, kteří jeli na našem starém nastavení a nejsou připraveni se pohnout dál. Dojde k přirozenému filtru přátel a možnosti uvědomění si, na čem dosavadní vztahy byly založeny. Nevyvážené vztahy se rozpadnou a člověk si začne vědomě vybírat lidi kolem sebe a vytvářet vztahy založené na reciprocitě.
Může to působit děsivě, ale uvědomění si toho, kde končím já a kde začíná ten druhý je alfou omegou dalšího vztahování se a budování nových vztahů na zdravějších základech.
Staré „jistoty“ už tedy nejsou platné a nové ještě nejsou vytvořeny. Člověk se tak ocitá v prostoru „ničeho“ a tato ztráta starých jistot stejně jako prořídnutí v řadách svých blízkých je doprovázeno pocity smutku. Důležité je si toto truchlení, spojené se ztrátou starého já dovolit, jinak by se opakoval vzorec:
Trauma → odpojení se o sebe = uvěznění emocí → vytvoření nové strategie, jak žít dál i když v módu přežití → změna chování, které je destruktivní a sebe limitující → to se projeví nejen v dalších bolestech na psychické úrovni, ale vše potlačené se začne projevovat somatikou na fyzickém těle.
I když to tak možná hned nevnímáme, ale ve chvíli, kdy přestaneme cítit bolest (při odpojení se od neúnosné emoce ve chvíli traumatické události) ve stejnou chvíli dojde k odpojení se od prožívání opačné emoce, v tomto případě radosti. Nejde prožívat jedno a neprožívat druhé. Bud vše nebo nic.
A to začneme vnímat velmi rychle. Skleslá nálada, úpadek energie a chuť něco tvořit, postupná ztráta smyslu života, atd… Tyto nepříjemné pocity se ale mohou stát naší motivací hledaní cest jak znovu prožívat vše co do života patří a přitom být stále v souladu se sebou samým.
Tímto procesem jsem si prošla za poslední 3 roky já sama a mnoho z mých klientů jsou na této cestě se mnou. Někdo na začátku, někdo uprostřed. Ale všichni už vnímáme benefity této cesty ať už jsme v jakékoliv fázi tohoto procesu. Protože už na této cestě kráčíme. Nestojíme na místě a nejsme v roli oběti, která čeká až se něco stane.
My jsme tou hybnou silou, která s odvahou kráčí vstříc lepším zítřkům a to doslova.
Když bych měla vypíchnout témata, kterých se to týká a na kterých na sezeních pracujeme tak jde o tato:
Uvolnění: Zbavení se vlivu minulosti, lítosti nebo sebedestruktivních myšlenkových smyček.
Bezpečí a důvěra: Pěstování pocitu bezpečí ve světě a důvěry ve vlastní rozhodnutí.
Sebeúcta: Posilování hluboce zakořeněné sebeúcty a sebepřijetí.
Každý máme právo a svobodnou vůli se rozhodnout, zda chceme pro sebe to nejlepší. Zasloužíme si to všichni, ale jen někdo pro to něco udělá.
S Láskou A.I.@
