Podívat se na svět jinýma očima. Kolik očí bychom ale potřebovali, abychom viděli to, co bychom vidět měli. Nebo to, co bychom vidět chtěli? Myslím, že to vidíme, jen ne těma svýma očima právě.
A viděli bychom to samé těma jinýma očima? Kdo ví. Hledáme cesty, které se alespoň takovému úhlu pohledu přiblíží. Necháváme se zlákat vším, co se v našem okolí jen trochu zatřpytí a tím teď nemyslím zlato nebo drahé kamení, ale třeba jiskřící oči zamilované dívky nebo malého dítěte co vidí bonbón. Pokušení na sebe bere mnohdy různou podobu a my buď odoláme nebo tomu dříve či později podlehneme. Pak se necháme unášet slastí, která nás zaplavila a podle toho jak dlouho trvá se pomalu poohlížíme po dalším záblesku, co v nás ten pocit slasti bude udržovat co možná nejdéle.
O tomhle je život? O touze, která nás žene kupředu. Za vším je ta touha. Už jen jak to slovo zní. Řekni si ho pomalu a s něhou.
T O U H A
… po úspěchu, penězích, touha být milován, toužit po milované osobě, touha po lásce a uznání, touha být viděn a slyšen, toužíme žít a mnohdy nevíme jak. Tak o čem to tedy vlastně všechno je?
O bytí? O touze žít nebo být živ ?? Když člověk prostě je, tak už tu touhu přece nepotřebuje. Má vše co může mít. Cítí ji v sobě a je touhou sám. Krásná představa, úplně to cítím, jak se ve mně rozpíná a přesahuje moje fyzické tělo daleko do prostoru až se rozplyne v nekonečno. Uchovat si tak tento pocit a cítit tu tvárnou touhu každičkou minutu dne i noci. Kdykoliv se člověk zastaví a začne zase po něčem toužit, být tak schopen si tento pocit vyvolat jak mávnutím proutku a být tak ušetřen pokušení, které na něj z poza rohu číhá. Nebo ho má přímo před sebou a o to je to horší. Někdy mu jdeme přímo naproti a to vzrušení je o to větší a roste s každým krokem co jsme mu blíž. Buší nám srdce a pokušení se na nás dívá a vysílá lákavé signály. A co TEĎ? Zastavit se? Zůstat stát? Nebo se rovnou otočit a odejít, ba přímo utíkat? Ale jakým směrem?
Nebo kráčet směle dál a nechat se překvapit co všechno se pod tím slovem T O U H A skrývá???
Touha v sobě nese i svou druhou část než je jen slast a pocity blaženosti. Skrývá strach. Strach ze zklamání, že to vše je jen marná snaha. Že to úsilí toužit, je tak vysilující a čekání tak dlouhé, že to člověk dříve nebo později prostě vzdá.
Přestane toužit? Ne. Jen přestane věřit v to, že touha stačí.
Co uděláte vy?
A.I.@
