Online svět zaplavily názvy jako toxické chování a zřetel se upnul na jedno označení.
Narcista.
Stále se přetřásá a poukazuje na narcisty a vykresluje se jako ten co je špatně, ten, co je horší.
Podle mě jsou v tou oba stejně. Jak narcista, tak empat, oběť. Oba jednají z místa zranění. Jen dopad chování narcisty je v mnoha případech více vidět.
Neomlouvám tím chování některých jednotlivců, kdy chování N je opravdu toxické, ale buďme upřímní. Nedovolujeme jim to mi sami, teď myslím, co by společnost, národ, který přihlíží chování jedinců na politické scéně? Přímá ukázka dopadu chování narcistů, psychopatů, sociopatů. Potřeba kontroly, manipulace, vinění a házení zodpovědnosti na druhého.
Ale začíná to u každého z nás.
Svět jako divadlo či bitevní pole.
Všichni hrajeme nějakou hru. Měníme role podle toho, co žijeme. V tomto případě je to hra dvou zraněných bytostí. Ke hře je třeba dvou, stejně jako k boji.
Když jeden složí zbraně, nebude s kým bojovat. A neznamená to, že se ten druhý přestane bránit. Ale možná právě tím, že se brání, bojuje. Nebo prostě jen ustoupí. Do prostoru sebe. (Úvah, jak to může být je mnoho a každý si toto musí zodpovědět sám.)
Otočením pozornosti k sobě, zodpovězení si otázek, proč mám potřebu kontroly, z jakého místa v sobě jednám, z jakého strachu viním druhého, proč potřebuji vše odsunout od sebe. Odpověďmi na tyto a další otázky se dostanu do prostoru tvorby. Pro komunikaci, která tvoří prostor pro změnu. Komunikace sám se sebou mi otevře cestu pro komunikaci s druhým. Už z jiného místa v sobě.
Jakmile nereagujeme na jakékoliv chování druhého z místa lásky, klidu, laskavosti a rozvahy, reagujeme z místa zranění z minulosti.
Nacházíme se stále v zajetí starého nastavení. Někdy je na vině únava, vyčerpanost či nemoc, ale i to je známka starého programu, kdy jsme dopustili, že jsme se dostali do takové nerovnováhy s tím, jak se cítíme a tím co potřebujeme. Ale stále je tu prostor i v takových chvílích pro laskavou a vlídnou komunikaci.
Způsobů, jak tato zaběhlá nastavení měnit je mnoho. Prvním krokem je však všimnout si toho a přiznat si to. Všimnout si něčeho co se děje jde pouze z místa klidu. Zastavení. Z rychlíku nevidíme jednotlivé stromy či domy, vše je rozmazané. Až když rychlík zpomalí a nejlépe zastaví, vše se ukáže takové, jaké to je.
Jedna pozvánka jak se zpomalit a vnímat vše takové jaké je je ZDE na Setkání s nadhledem.
Až tedy z místa klidu a uvidění toho, že něco není v souladu, se otevírá prostor pro změnu.
Nepovede se nám to napoprvé, možná ani napotřetí, tak se netrestejme, že se to zase nepovedlo, zkoušejme to znovu až se to jednou podaří. A pak stále do kola, den po dni až se to stane přirozeností jako je nám náš nádech a výdech.
Takže než se pozornost obrátí ven, kdy začneme hledat viníka toho proč se nějak cítíme, zastavme se a uvědomme si, že prst, který ukazuje ven je jen jeden, ale ostatní tři směřují na nás.
A podle teorie stínu můžeme využít PRAVIDLO 4 PRSTŮ:
Když ukazuju na někoho prstem, tak ty zbylé 3 prsty ukazují na mě a každý z nich přináší nějakou otázku, kdy se můžu ptát sám/a sebe, kde je ten prostor pro mě, kde můžu něco udělat.
Takže 1. prst, kterým ukazujeme na druhého je TY – ty mě nepodporuješ, neslyšíš, nepomáháš, nevnímáš, sekáš, něco mi prostě děláš či naopak neděláš.
2. prst, kde vyměníme obsazení z TY na JÁ. Kde já nedávám podporu, oporu, pozornost tomu druhému, v tom, co je pro něj důležité, kde ho neposlouchám, nevnímám, atd… a kouknu se na to, co s tím mohu udělat. Pokud si pravdivě odpovím, že tomu tak je. A je to vždy, jen je potřeba kouknout se hlouběji do sebe, a to s pravdou a upřímností k sobě. Přiznání a sebereflexe je zásadní a je základem k možnosti věci měnit.
3. prst. Kde já sám/a sobě nedávám to, co je pro mě důležité a vyžaduji to od druhého. Očekávám naplnění mé potřeby zvenčí. Kde já sám/a sebe nepodporuju, kde sám/a sebe neslyším, kde a v čem jsem si nevěrný/á, kde sám/a sebe nevnímám, když mám pocit, že mě druhý nevnímá, kde se odbývám, kde si nevytvářím prostor….
4. prst je o otevření se soucitu k druhému, kde on sám/a se v tom vztahu neposlouchá, kde sám/a sebe odmítá, kde sám/a sebe neumí podpořit.
Takže výstup z toho je, že jsme na tom vlastně úplně stejně, jen je potřeba si převzít svých 100% zodpovědnosti za to, co do komunikace, do toho vztahu přináším, ať už se jedná o jakýkoliv vztah. Čím jsem přispěl/a ke konfliktu a tím pádem co jsem zasel/a, jsem také sklidil/a.
Problematika narcisty je mnohem hlubší. Než známky narcistického chování, kterými oplývá kde kdo.
Každý v sobě nosíme nějaký ten druh toxického chování a každý z nás má jistou poruchu osobnosti.
Když jsem studovala hraniční poruchu osobnosti, zjistila jsem, že jsem jednoznačně hraničář, ale co to o mě vypovídá? Že jsem špatná? Ne, jen pochopení toho, proč se člověk chová tak jak se chová, mu může otevřít cestu k tomu, aby v tom, v čem se necítí dobře změnil.
Rodíme se jako čisté bytosti, když opominu notnou dávku toho, co už v sobě máme dané z rodové linie, a to není nezanedbatelný díl toho co z nás vyroste, ale vlivem výchovy, těch, co nás v raném dětství obklopují se zformujeme do podoby, která se chce přizpůsobit co nejvíce tomu, jaké nás okolí chce mít. A to je bohužel daleko od toho, kým jsme.
Nedávno jsem sdílela mou myšlenku, že když přijmeme to, kým jsme se stali, staneme se tím, kým opravdu jsme. Až odhodíme všechny vrstvy oblečení, které na nás navlékli druzí, které jsme si dobrovolně povinně oblékli, abychom přežili, tak se staneme svobodou bytostí, co teprve začne žít sama sebe ve své celé kráse a své přirozenosti. To, co jsme si osvojili nezměníme, ale máme plnou zodpovědnost za to, co předáme dál. Ať už sami sobě nebo našim dětem. Nejde se donekonečna vymlouvat, že jsem měl/a těžkou pubertu, dětství, nějaké trauma či vyrůstal/a bez rodičů. Každý máme volbu. Volbu se svým životem naložit jinak.
A pokud chceme zůstat tam kde jsme, můžeme i to je naše volba, ale přestaňme si stěžovat, že trpíme.
Prožívat bolest je součást procesu. Trpění už je volba. Naše volba.
Mnohdy máme pocit, že já jsem byl v pohodě, než na mě druhý vystartoval, či nějak zareagoval, ale když se opět kouknete na prst č.2 s pravdivostí k sobě, tak dojdete do místa v sobě, s jakou náladou a energií už jste do prostoru s druhým vstoupili. Jak se říká, co zaseju to sklidím. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Takže stále jsme tvůrcem našeho prožívání my sami.
Vy, kdo čtete tyto řádky a vytane vám na mysl někdo kdo vám ublížil, tedy máte pocit, že vám ublížil či se nějak nesprávně zachoval je nasnadě si uvědomit, že ty tři prsty ukazují na vás.
Takže znovu, než začnu ukazovat ven, otočím se do sebe. A zkusím něco jinak.
Zastavení, nádech, výdech a jdeme do toho.
A.I.@
