Proč se tak bojíme Lásky, když je to to jediné po čem doopravdy toužíme.
V hloubi naší duše je místo, které čeká na zaplnění.
Až po okraj.
A čím?
Láskou.
Je všude kolem nás, ale my ji nevidíme. Přitom by stacilo jen natáhnout ruku.
Co nám brání si ji vzít?
Pustit ji k sobě.
Vždyť Láska jako jediná léčí všechna zranění.
Léčí, laská, hladí a při tom nic nežádá nazpět.
Chce jen jediné.
Být přijata.
Tak mě pust dovnitř a nech mě tě prostoupit.
Nech mě tě houpat ve vlnách co převyšují fyzické tělo…
ve vlnách co se vpíjí do kůže až tě prostoupí úplně.
Nech to místo v tobě zaplnit ať přetéká a staň se tím, po čem toužíš.
Láskou samotnou.
Láska otevírá to nejlepší ve mně.
Tak jak bych ji mohla odmítnout.
Mám ji říci děkuji ne, když mi přišla ukázat kdo a kým jsem?
Když jsem ji ochutnala a stala se na ní závislou? Závislou na životě.
To už nikdy neudělám.
Vždy ji řeknu ANO.
A.I.@
