Já Andrea jsem díky vydáním se na cestu k ženské části sebe sama poznala tu část sebe sama a ta se jmenuje Isabella. Než jsem se ale na tuto cestu hledání svého ženství vydala, prožila jsem svých 15 let v zajetí sebe sama. Doba temna, jak tomuto období říkám byla plná bolesti, nemocí a smutku. S každou operací a následnou medikamentózní léčbou ve mně utichával hlas, který jsem ani nestihla objevit. Opakované zásahy do dutiny břišní, do ženských orgánů a hormonální „léčba“, jak tomu moderní medicína říká, mi zavíraly dveře k sobě samé. Potlačené ženství, necitlivost k sobě i druhým vedla k bolesti duše a dalším nemocem.
V roce 2012 se něco stalo a moje Duše mě zavolala. Pak už šlo vše jako po másle. Energie, kterou jsem začala objevovat mi dávala čím dál větší sílu jít dál a prozkoumávat další vrstvu odkryté bolesti, kterou jsem tak dobře umlčela a hluboko uspala. S každou technikou, meditací či terapií jsem odhazovala kus starého, nepotřebného já a objevovala svůj dar. Když jsem byla připravená na odkrytí další slupky vydala jsem se na cestu ženství. To se dělo v roce 2014. „Když je žák připraven, učitel se vždycky najde“, jak praví jedno přísloví. A tak začalo moje dobrodružství.
Naplnění plného potenciál ženy je výzva ! Cítím i notnou dávku zvědavosti. Na této vědomé cestě k znovuobjevení svého plného potenciálu jako ženy jsem poslední tři roky a vím, že tato cesta bude pokračovat celý život. Je mnoho rovin kam role ženy sahá a co je její podstatou objevuji každou situací, kdy se dostanu na hranici rozhodování a ptám se sama sebe, co teď.
Mohla bych o svých prožitcích z pobytů napsat spoustu slov, ale jeden zvlášť nádherný zážitek jsem si zapsala a ráda se s vámi o něj podělím.
Na jednom pobytu z mnoha jsem po pětidenní práci s pánevním dnem, kumulování energie ve skupině došla k prožitku otevření vědomí. Alespoň nahlédnutí do něj. Nevím jak to jinak nazvat, protože to, co od té doby vnímám je očima viděno jinak. Jiný stav vědomí. Zážitek, který jsem prožila byl nepopsatelný slovy. Ohromující, ale zároveň z něj byla cítit obava. Strach co se to děje? Nebyla jsem schopná ničeho jiného než to pozorovat a nechat to na sebe vše jen působit bez hodnocení. Bez našeptávání vnitřního kritika co ví vše a na vše má hned nejméně dvě vysvětlení. Ta energie byla tak silná, že mi asi ani nic jiného nezbývalo.
S poslední ásanou, s posledním narovnáním se ve stoje, s posledním nádechem a výdechem to přišlo. Cvak, a pravé ucho mi zalehlo. V tom samém okamžiku jsem uslyšela zvuk. Nikdy před tím jsem takový tón neslyšela. Jako když stojíte u měděného zvonu, do kterého právě někdo udeřil takovou silou, že se neviditelná vibrace okolo něj zhmotnila a brnělo vás celé tělo. S tímto zvukem jsem si uvědomovala, že se celá chvěju, jako když mám zimnici (nebo epileptický záchvat, jak by to hodnotili zdravotníci, kterým sama jsem) a současně jsem dostala dávku 220 voltů. Vnímala jsem jak se mi chce něco přes krk vydrat ven. Jako když se vám chce vyplivnout něco většího než jsou vaše ústa. Vycházelo to z hrudníku. Bylo to doprovázeno zvukem. Opakovalo se to asi tři krát a s každým zvukem mi vyhrkly slzy. Přímo vylétly. Ten pocit nikdy nezapomenu. Přes slzné kanálky se vydralo ven něco, co bylo dlouho potlačované a teprve teď si to našlo cestu ven. Bylo to šokující, ale zároveň osvobozující. Horní ret mi celý brněl a mojí záchranou byla dlaň, která se mi jako zázrakem ocitla na hrudníku. Ta mě zachytila a bylo to jako dotek anděla, který mě chrání. Lektorka Monika tam byla, ačkoli její místo bylo ve většině případů vpředu místnosti.
Dohrála hudba, nebo žádná nehrála? Vůbec nevím. Dle instrukcí Moniky, jsem si lehla s otevřenými dlaněmi na zem a čelem se spojila se zemí. Slzy mi tekly a já navnímávala vše co se odehrálo. Ano teď si vzpomínám, že hudba hrála, protože jsem si musela odskočit na toaletu a když jsem se vrátila, tak hrála písnička od Pavla Habery a já měla potřebu obejmout Jarušku, která tančila blízko dveří. Obě jsme se rozvzlykaly a tančily v těch slzách. To, co ke mně po tomto prožitku přišlo byl KLID. Ne. Byl to MÍR. Cítila jsem obrovskou sounáležitost se všemi ženami co byly v sále. Cítila jsem pokoru, něhu, vděčnost,. Fyzicky jsem cítila, že se mi otevřelo SRDCE. A já se mohu snad poprvé pořádně nadechnout. Dokonce jsem měla pocit, že lépe vidím. Připadala jsem si jako, když se dítě s něčím setká poprvé a prostě jen zírá. Zírá a nemůže uvěřit té kráse co vidí. Uviděla jsem ŽIVOT! Odevzdala jsem strach ze života, své staré já a přestala se bát toho co bude. Klid, který mě zaplavil bych nazvala bezpečím. Nic se mi nemůže stát. Bůh se o mě vždy postará a já plně důvěřuji proudu života. Řece, která teče bez ohledu na počasí. Bez ohledu zda prší, nebo svítí slunce, nebo je duha. Buď se s jejím proudem svezete nebo zůstanete na břehu stát a jen ten život budete pozorovat. Pozorovat jak vám před očima mizí šance zažít Lásku, touhu, vidět svět otevřeným srdcem a nepoznat jaké to je být živý.
A tak svou cestou a svým životem jdu směle dál a je mi lépe a lépe. Není to vždy snadné, a temná období jsou také, ale jak říkám, bez deště by nebyla duha. A slunce prosvítá vždy. Tak pokud k sobě obě polohy pustíme, život bude duhový a veselý.
A.I.@
Pokračování tématu ženství JAKÉ TO PRO TEBE JE BÝT ŽENOU?
