Když teď znovu poslouchám své nahrávky, tak zjišťuji, že mám na záznamu informaci o datumu a že tím pádem si teď zpětně uvědomuji, že se podařilo rozbít časovou orientaci, neboť poslední záznam z 2. dne začínám slovy je 3. den. Musela jsem se tedy probudit někdy v noci a považovat, že už začal další den, čemuž tak nebylo.
Rozbití časové orientace
je jedním ze záměrů. Proto se jídlo (tedy v tomto případě v Kutné Hoře) nenosí ve stejný čas a nosí se jen jedenkrát denně.
Čas je pomíjivý a my lidé se oháníme časem a dosti často se na něj vymlouváme. Ale o čem je to doopravdy? Říkáme „nemáme čas“ na tohle a na tamto, ale jde vlastně o to, že to není naše priorita, protože kdyby tomu tak bylo, tak si na to čas najdeme. A nejde jen o vytvoření si času na setkání s někým, jde o vytvoření si prostoru na sebe a třeba uvaření zdravého jídla, do kterého vím, co si dám a přesně tak vím co tím tělu dopřeji. Jde o vytvoření času pro studium etiket na potravinách, na vytvoření času pro prozkoumání svých pocitů, na odšťavnění čerstvé šťávy…a tak bych mohla pokračovat.
Možná se ptáte, proč to zmiňuji, ale víte, jak často slýchávám na konzultacích, na to nemám čas…a kdy ho budete mít? Až budete nemocní a budete počítat minuty do svého konce? Nebo si čas začnete vytvářet už teď? Čas na odpočinek, čas na dýchání, čas na žvýkání a trávení, čas na dívání se do očí milované osoby, čas na vědomou pozornost svým dětem a svým blízkým, čas na lelkování bez výčitek.
Je potřeba rozbít ten fenomén jménem ČAS, abychom pochopili, že času je a bude stále dost. Dost na to, co chceme.
Takže proč jít do tmy?
Jeden důvod jsme si už popsali. Dalším je
přenastavení funkcí fyzického těla
V těle doslova dojde k přeprogramování. Tělesné funkce se natolik zpomalí, že se tělo začne samo regenerovat. A už jsme opět u toho zastavení. Nic nedělání. Na to abychom dýchali nemusíme tělu říkat, NADECHNI SE, nebo SRDÍČKO BUBNUJ. Tělo ví, co je třeba. Jde jen o vytvoření prostředí, aby se to dělo. Sebe uzdravování.
A nejde jen o to fyzické tělo, ale i o emoční prožívání. O zpracování všeho, co dennodenně zažíváme, prožíváme a na co nemáme čas si uvědomit a třeba opravdu prožít. Nechat tak přirozeně k sobě přijít emoci, nechat ji žít a nechat jí odejít. Na tyto procesy je málo jít jednou za x let do tmy, na to je potřeba pravidelná psychohygiena v podobě různých technik. Já zmíním svoji oblíbenou METAMORFNÍ TECHNIKU, se kterou mám osobní i profesní zkušenost a která je pro mě tak silná a jednoduchá, že ji doporučuji všem.
Ale zpět k pobytu ve tmě. Tma může být
prvním krokem k uvědomění, k zastavení a přenastavení priorit v životě.
Nemusíme čekat na vliv z vnějšku jako je nemoc, nehoda, či úraz, abychom se zastavili a začali si uvědomovat, že dosavadní život není úplně takový jaký jsme si představovali a chtěli.
Planeta už musela být hodně naštvaná, aby použila takový nástroj jako je „PANDEMIE“. A není důležité, kdo za tím stojí, zda nějaký člověk nebo příroda. Výsledek je stejný. Přehodnocujeme své životy a potkáváme se se svými omezeními a se svým nastavením.
Ve tmě je dost času na uklizení si ve svém prádelníku. Takto jsem to tam vnímala já.
Představte si velký, ale opravdu veliký prádelník s mnoha malými zásuvkami. Jen tak ležíte a dumáte a najednou se jedna otevře a vysype se na vás její obsah. Zkoumáte ho zleva, zprava, něco vykoumáte, už jste unavení, tak ho vrátíte do šuplíku a otevřete další. A tak to jde celou dobu. Za pár hodin se vrátíte k tomu, co už otevřen byl a znovu jen prozkoumáte a vrátíte tam už jen to co chcete.
Prostě očista vnitřních myšlenek, pocitů a prožitků.
V prvním zvukovém záznamu se zmiňuji o ztrátě naší kuráže na cestě do tmy. Když jsme se s tím svěřili průvodci, jen se zasmál se slovy, že u nás to proběhne v pohodě, že když takto někdo reaguje, je průběh klidný. Že tu byli jiní borci, co se chvástali a za dva dny byli venku :-D. Trošku nás to uklidnilo, ale i tak…když nevíte co vás čeká. Ale důležité je si uvědomit, že tam nejste pod zámkem, ale kdykoliv můžete rozsvítit či otevřít dveře a jít. Vše je jen na vás. Jako každé rozhodnutí v životě.
Pobyt ve tmě není pro každého, ale i tak je dobré si to zkusit. Třeba zprvu jeden či dva dny. Já šla hned na týden. Neměla jsem obavy ze samoty, ani ze stísněného prostoru, vlastně jsem se vědomě nebála ničeho, spíše jsem byla moc zvědavá, co se tam bude dít.
Ale teď vím, že pokud s rozhodnu jít znovu do tmy, tak určitě na více než týden. Minimálně na 14 dní.
Proč na delší dobu?
Naše tělo jede v jistém tempu. Když chodíme do práce 5 dní v týdnu, tak dny odpočítáváme a těšíme se na víkend. Dovolené trvají týden, v tom lepším případě dva. Jsme ve stálém shonu a pokud odjedeme na dovolenou tak než dojde k opravdovému přepnutí na režim klidu a odpočinku trvá to tak 3-4 dny. Tak jsem to vnímala i já ve tmě. Teprve až třetí den jsem byla schopná vypnout mysl a začít se zaměřovat na nitro. Časový režim se pomalu rozbíjel, ale počet jídel člověk nevědomě počítá stejně, a tak ví kolik dní mu ještě zbývá a že za pár jídel bude zase venku na světle. Na vnitřní práci tak zbydou 2 dny a už se tělo chystá na výstup. Proto minimálně 14 dní, když chce člověk opravdu něco přenastavit a z hloubi duše vytáhnout své démony a přivítat se s nimi.
To ještě není všechno, pokračování MŮJ POBYT VE TMĚ 3. část / UVĚDOMĚNÍ a přepis zvukových záznamů z pobytu ve tmě.
Po 7 dnech se člověk ocitne na světle a také v realitě. V takové realitě jakou ji zanechal.
Náš pohled na ni už může být ale jiný.
A.I.@