Nemůžu se o něj opřít. Na všechno jsem sama…
Toto téma se tyká samozřejmě i mužů.
Slyšeli jste někdy tato slova?
Možná je znáte i ze svých úst.
Poslední dny se moje klientská praxe točí okolo tohoto tématu.
Ženy chodí a lamentují, že jsou na vše samy, že se nemohou o svého partnera opřít a že jim není oporou. Tato spojení bychom mohly skloňovat v mnoha pádech. Výsledek by byl stejný.
Máme pocit, že jsme samy a že už nemůžeme.
Tak se na toto téma zkusme podívat.
Při těchto slovech mě napadá první uvědomění a rozbor: Vyjádřeni nespokojenosti a stěžovaní si. Mám pocit, že mi někdo něco dělá. Dává či nedává, bere energii, způsobuje mi nepříjemné pocity.
Je zde více rovin, které v tom vidím jako brzdu v řešení.
1.
To, že obviňuji někoho z toho co mi dělá, je zaměření pozornosti ven. Od sebe. Hledám viníka, abych to nemusel řešit.
Já jsem tím pádem v roli oběti.
Uvědomění: Nikdo není zodpovědný za mé sebe prožívání.
Jen já sám.
Jak mi před nějakou dobou řekla jedna moudrá žena. Nikdo mi nic nedluží a ani já nikomu nic nedlužím.
Zkuste na sebe toto nechat působit a pokud se toho začnete v životě i držet, hodně se vám uleví.
Pokud mi někdo něco dá ( čas, energie, dar, pomoc), tak se rozhoduji jen o tom, zda to přijmu či ne. Jaké úmysly má, je jeho záležitost.
Pokud někomu něco dám já ( věnuji čas, energie, dar, nabídnu pomoc), mělo by to být bez podmínek. Bez očekávání a s jasnou zprávou záměru. Dávám vědomě a z přebytku. Pokud něco očekávám, většinou nejsem v roli, že mám nadbytek (energie, jídla, peněz, času) a že za to skrytě něco očekávám. Pochvalu, přijetí, oplatu, pozornost, lásku…
Trošku jsem odbočila, ale souvislost je a místě.
2.
To, že mám pocit neopory v partnerovi může být tím, že až příliš lpím na kontrole dění všeho.
Nedávám mu prostor, aby se mohl projevit.
Něco sice požaduji, ale zároveň to neumožňuji.
3.
Umět si říci o pomoc a podporu. Což jde ruku v ruce s prvním bodem.
Žena v mužské energie nemá ani tušení, co je to oddat se a ukázat svou zranitelnost.
Muž bude ženě oporou, pokud bude žena ve své energii.
Neznamená to že je slabá, pokud požádá zralým způsobem o pomoc. Svou sílu využívá efektivně a když je třeba. Vše je o komunikaci a jak často říkám, na čele nám titulky neběží, aby druhý uhodl co potřebujeme. Nepředpokládejme, že je to druhému jasné. Každý máme svůj způsob prožívání, přístupu k životu a situacím a vidění světa.
4.
Kdy a kde vám v životě chyběla opora a pocit bezpečí?
Pleteme si partnera s kým? Většinou je záměna za ty, co nás vychovali a od kterých jsme neměli možnost se naučit, co je to být si sám sobě oporou a důvěřovat nejen sobě, ale i druhým. Být si matkou i otcem sobě samému a pokud si opravdu nevím rady, tak si dokážu o pomoc říci dospělým zralým způsobem.
Většinou z nás mluví naše dětská zraněná část, která touží po pozornosti a uzdravení.
Proto nezaměňujme své pocity za něco jiného.
Pokud se nás dotkne chovaní druhého, jde o vyvolaní něčeho, co už v nás bylo a třeba dlouho spalo. Jde o znovu otevřeni nezpracované situace a emoce v ni ukrytá se drala na povrch už dlouho, ale svým naučeným způsobem chování a přístupu jsme ji vždy uspaly. Zatlačily zpět. Ale tím ona nezmizela. Čekala jen na další správný impulz třeba v podobě nevyhovění partnerem, který se stal jen prostředníkem jak vzít emoci na vědomí a konečně si ji připustit a prožít si ji. Neignorovat ji, ale přivítat a vyvolavači vlastně poděkovat třeba i jen v duchu. (až opadne prvotní emoce vzteku či čeho si 
)
Každý z těchto bodů má ještě svá pokračování a dalo by se o tom mluvit mnohem déle v závislosti na osobním příběhu jako je například mít vše pod kontrolou= nedůvěra v druhého, že to zvládne, nebo pocit osobní důležitosti a skryté očekávání(od maminky) v podobě pochvaly jak jsme to zvládly, nebo čím více toho udělám sama, tím se bude stoupat moje sebe hodnota. Vrstev a souvislostí je mnoho stejně jako osobních příběhů.
A pokud s těmito všemi tématy pracuji, zrale komunikuji, nebo se o to alespoň pokouším a na druhé straně není ani náznak otevřenosti k řešení k oboustranné spokojenosti, tak je možná na čase změnit partnera.
Ale přistoupit k tomuto kroku jako k prvnímu většinou nepomůže, neboť si do života přitáhneme stejné, abychom už konečně pochopily, na co je třeba se zaměřit. Na sebe.
Pozorujme co v nás okolní svět v různých podobách vyvolává a tomu věnujme pozornost.
Teprve potom můžeme dělat soudy a udělovat případné tresty.
Hodně štěstí.
A.I.@